Skip navigation

Portal into a Timeless World

Article

Traditional natural healing - preparations of mineral origin

24. 4. 2015 Back

Specifications

Keywords

Sep

Healing tools and procedures

Geographical area

Sep

Czech Republic

MapSepShow on map

Preparation of mineral origine played in traditional natural healing important role. Some of this preparations are a part of contemporary official medicine today. Most important in legacy of our ancestors is watter (ordinary or holy), various kinds of sand or clay, some of industrial products (paraffin, glycerine), lime or lead. Using of preparations of mineral origin was connected with many of magic practices, important were objects with mysterios origine (thunderstone) or originate from man or animal (gall bladder stone).

Nejdůležitějším minerálním prostředkem lidového léčení byla voda: voda nabraná v potoce proti proudu (zpátková), nebo po proudu, (proudní), voda svěcená, voda zaříkaná, voda tříkrálová, voda ze „zázračné“ studánky, voda živá (pramenitá, prýštící ze studánek) a voda mrtvá (voda stojatá, do které nesvítí slunce a též voda, kterou byla omyta mrtvola). Za zvláště léčivou na vnitřní choroby byla považována voda prvními slunečními paprsky ráno ozářená. Vodě byla projevována úcta - studánky se obřadně čistily a mířila k nim procesí. Léčivých „svatých“ studánek bylo u nás veliké množství, např. voda ze studánky sv. Gottharda na Hořicku se dávala do chleba, lidé se tam chodili koupat i omývat nemocné údy a jako léčivá voda se plnila do lahví a rozvážela široko daleko.

Svěcená voda

Skleněná láhev na svěcenou vodu ze „zázračné studánky“ na Hostýně. (EÚ AV ČR, v. v. i.)

Voda platila vždy za účinný léčivý prostředek a byla zařazena mezi čtvero živlů života: voda, vzduch, oheň, země (galénovská medicína je spojila se čtyřmi tělními tekutinami: hlenem, krví, žlučí a černou žlučí a čtyřmi temperamenty člověka). Zdraví člověka záviselo právě na rovnováze tělních šťáv. Dějiny léčení vodou sahají k antickým lázním. Léčivé účinky studené vody popsal již Hippokrates (asi 460–asi 370 př. n. l.).  Počátkem 18. století proslavil vodní kůry v Jeseníku Vincenc Priesnitz (1799–1851). Trvalou popularitu léčbě studenou vodou zajistil bavorský farář Sebastian Kneipp (1821–1897. Priesnitzův obklad nebo zábal při bolestech v krku nebo vysokých horečkách je u nás běžně užívaný léčebný prostředek dodnes. Teplé bylinné koupele se připravovaly lidem zesláblým a po dlouhé nemoci, ale obyčejné teplé koupele se v lidovém prostředí neužívaly, protože prý zeslabují tělo. Voda se též využívala k pocení, v lázních se lila na rozžhavené kameny. První „potebnice“ v Čechách se připomínají již roku 1057, když kníže Spytihněv daroval takové potebnice kostelu v Litoměřicích. Na využívání účinků ranní rosy ukazuje přísloví: Kdo chodí po rose, nedostane psinu.

Rozličné druhy země byly již sami o sobě léčivými: např. vazká (vlhká) země (jíl), černá lesní země (hlína), bahno (např. třeboňské), drn, písek. Mohly být posilovány též magicky – bláto mělo být přineseno např. ze hřbitova v noci nebo z míst, kam slunce nesvítí. Rozšířené bylo zakopání nosiče nemoci (nejčastěji moč, vlasy, nehty, části oděvu) do země, a tak se nemocný měl nemoci zbavit (též odplavení tekoucí vodou, spálení nebo přenesení do stromu nebo na zvíře). Obklady z horkého písku nebo válení se ve sluncem vyhřátém písku se doporučovalo dětem s křivicí.

Různé druhy drahých kamenů a korálů se používaly jak ve farmacii a medicíně, tak omezeně v lidovém léčitelství. Léčivé účinky hyacintu, rubínu, smaragdu i granátu uvádí „Mistr“ v rozpravě mistra a učedníka, v Regimentu zdraví Jana Koppa z Raumentalu (1536).

Léčitelství se zmocnilo i některých novějších výrobků průmyslových a chemických: petroleje a glycerínu k mazání, sody k užívání nebo kolomazi. Petrolej se přidával při píchání v boku do bramborové kaše a obklad z nich dělal puchýře. Metoda patřila k běžně užívaným v galénovské medicíně a puchýře, umělé boláky a zarudnutí měly odvést nemoc a upravit rovnováhu tělních tekutin. Známými lidovými „zprýskadly“ byla též režná mouka smíchaná s octem a přikládaná na chodidla a lýtka nebo lázeň na nohy, do níž se přidávala sůl a hořčice. Petrolej měl tišit křeče a užíval se proti červům a vodnatelnosti. Zevně sloužil při revmatických bolestech a snětivých ranách, proti omrzlině, svrabu a vším. K ochranným prostředkům patřila svěcená sůl, též svěcená křída a voda. Sůl obecně je antiseptickým prostředkem, proto se jí zasypávaly rány, rozpuštěná sůl zastavovala krvácení při kašli nebo při krvácení z nosu. Nahřátá sůl se přikládala při bolení zubů, při kolice a bolestech měchýře. Nasolený slaneček se užíval při žaludečním kataru, slanou močí si pomáhal lid od zahlenění žaludku. Osolená syrovátka se užívala jako projímadlo, osolená francovka při pohmožděnině a zlomeninách. Slabým a neduživým dětem se přidávala sůl do koupele.

Železo jako nejtvrdší užívaný kov mělo chránit před zlem a čarodějnicemi. Chudokrevným dětem se dávala jíst jablka, v nichž byly po několik týdnů zapíchnuty železné hřebíky.

Vápno v různé formě se užívalo při překyselení žaludku, proti souchotinám a zevně na obklady, zvláště na spáleniny. Aby se cizí tělíska odstranila z očí, dávaly se do nich „račí oči“, což jsou vápenné výtvory z račího žaludku.

Olovo z kostelních oken se používalo ke „slévání oustřelí“ (při bolesti hlavy) a proti vzteklině.

Střelný prach se přidával do sádla a natíraly se jím kožní nemoci. Špetka střelného prachu smíchaná s medem se dávala dětem proti záškrtu. Proti vzteklině se sypal na ránu střelný prach a pak se zapálil.

Oblíbený a při léčení obecně užívaný byl hromový kámen, klín nebo střela – černý podlouhlý oblázek, prehistorický nástroj nebo fosilie, který šlo najít tam, kde uhodil do země hrom (blesk), alternativně každý odlišný kamínek po první jarní bouřce. Chránil stavení před bleskem a svému nositeli dodával sílu. Léčili jím dotykem, poklepem, třením bolavého místa a rozžhavený se dával do vody, která se pak pila. Rozdrcený se též polykal a nanášel jako kašička. Smíchaný s kořalkou léčil močový kámen, s vínem padoucnici, s mlékem uřknutí. Potíraly jím spánky při bolestech hlavy, nemoc se jím stírala, při uštknutí hadem měl do sebe vtáhnout jed. Podobně působil i zelený žlučový kamének, užíval se zejména proti dně.

Žlučové kaménky

Na snímu je několik žlučových kaménků lidského původu.

Léčebné prostředky ve středověku nebývaly značeny ani pojmenovány. Výjimkou byla terra sigillata, červená hlína sbíraná původně na ostrově Lemnos, tlačena do tablet a značena pečetí. Byla pokládána za univerzální lék proti nečistotám v těle a měla též odhalit jed. Již ve středověku se podobné hlinky sbíraly i jinde v Evropě, u nás např. v Jablonném v Podještědí. Léčila rány a uštknutí, tabulky se polykaly, žvýkaly a drtily na prach, mísily s olejem či medem k vnitřnímu i vnějšímu použití. Bývala vkládána do amuletů či kapsářů a nošena jako ochranný prostředek.

Literatura a prameny:

  • ČIŽMÁŘ, J.: Lidové lékařství v Československu I, II. Brno, 1946.
  • PLESSINGEROVÁ, A.: Hromový kámen. In: Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska I. Praha, 2007, s. 286–28.
  • SCHEUFLER, V.: Terra sigilata. In: Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska II. Praha, 2007, s. 1054–1055.

Dana Motyčková

The correctness of the information above is guaranteed by the ETNOFOLK Portal.